Julinka

Ahoj Míšo,

konečně jsem se dostala k tomu Ti napsat. V pátek to byl týden co se nám v Motole narodila holčička Julinka. Říkala jsem si, že bych Ti vzhledem k tomu, že jsme prošli kurzem, ráda napsala svoji zkušenost a možná si tím i částečně zpracovala jak porod proběhl.

Bylo to všechno dost rychlé a možná o to intenzivnější. Večer mě začalo bolet v podbrišku, když se bolesti stupňovaly a začaly se vracet pravidelně tak jsem si říkala, že to už je asi ono. Zkoušela jsem je prodýchávat a fungovalo to, bohužel jsem ale nezaznamenala děložní vlny, takže jsem s nimi nedokázala dýchat. Vnímala jsem to jako tlak/bolest a ne pulzování a snažila se dýchat nějak intuitivně.

Ve 2 ráno už byly stahy častější (po 3 minutách) a tak jsme jeli do Motola, teď vím že to bylo brzo, ale když mi řekli že tam buď můžu zůstat nebo přijet cca za 4 hod., tak už se mi nikam nechtělo a zůstala jsem na čelatelském pokoji, bohužel bez Ondry, který tam vzhledem k dalším maminkám nemohl být se mnou. Tam mi aspoň pomáhaly nahrané relaxace a zvuky moře. Ve 4 mi praskla voda a v 6 už jsem volala Ondru ať přijede. V 7:15 byla holčička na světě, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Při mé muší velikosti, porodit přirozeně holčičku 4,11 kg ... v podstatě už jsem si jen přála aby to bylo za mnou, tlačila jsem a nemohla to ovládnout a modlila se ať už to skončí.

Personál v Motole dodržoval mé přání přirozeného porodu, takže mi sami nic nenabízeli a zároveň mě nechávali být. Možná až moc, ocenila bych něčí přítomnost a podporu. Když dorazil Ondra, tak už jsem byla v takovém stavu, že jsem mu nedokázala nic říct a on se snažil, ale nevěděl co má pro mě udělat.

Kdybych to měla shrnout, tak jsem na sebe hrdá, jak jsem to zvládla a ke konci mi už opravdu bylo jedno, že mě nastřihli, protože si myslím že při tak rychlém průběhu a tlaku velkého miminka se ani nic jiného dělat nedalo. Jsem ráda, že jsme s malou obě v pořádku, hned po porodu nám ji nechali 2 hod. na těle a já měla pocit, že jsem opravdu hrdinka.

Když nad tím zpětně přemýšlím určitě bych našla hodně věcí, které bych příště chtěla jinak, ale jako prvorodička jsem si to neuměla vůbec představit. Počkala bych déle doma, chtěla bych mít Ondru celou dobu u sebe a k němu i dulu nebo porodní asistentku, která ví co a jak a bude mě instruoval a povzbuzovat. Takhle mi zněl v hlavě jen můj hlas, který už rozhodně nebyl klidný a podporující. A možná bych i cvičila s tím Aniballem, abych si to dokázala představit.

Když jsem pak ležela po porodu, přemýšlela jsem jestli bych zvládla ten porod z videí. Pravda je, že jsem byla v určitém transu, ale o klidný prodýchaný porod určitě nešlo. Říkala jsem si, že by to určitě šlo pomaleji a nebylo by to tak intenzivní, zato by to ale trvalo třeba déle a já byla fakt ráda, že jsem to měla rychle za sebou. Uvidíme příště (když nějaké bude, což jsem si během porodu říkala, že už nikdy ;-) - naštěstí hormony jsou milosrdné).

Posílám fotku naši holčičky a moc Ti za všechno děkuji. Teď zpětně ničeho nelituji, kurz pro mě byl užitečný a porod proběhl tak jak proběhl. Obě jsme zdravé, já se budu asi ještě chvíli hojit, ale zůstává hlavně pocit: Nikdy bych nečekala, že tohle zvládnu, tak velké miminko a bez jediné medikace a na to jsem hrdá.

  • White Facebook Icon
  • White YouTube Icon

Michaela Klementová

Vedoucí certifikovaných lektorek pod HypnoBirthing® Institute ve východní Evropě

Zakladatelka Institutu HypnoPorodu pro ČR a SR

© HypnoPorod & HypnoBirthing Czech. Všechna práva vyhrazena.