Josefina Amina

 

Náš porodní příběh se započal asi někdy před začátkem září 2016. Několik měsíců jsme si přáli počít miminko. Naše druhé děťátko. Bylo to 3. září, předešlou noc jsme se s mužem pomilovali, a odpoledne jsem ucítila dloubnutí v břiše a tlak a věděla, že začíná nový život. I přes jistotu jsem už několik dní nato nakupovala těhotenské testy a urputně vyhlížela, kdy se objeví náznak druhé čárky. Byla neděle ráno, i můj zaujatý zrak už si byl jistý, že druhou rozmazanou čárku opravdu vidí. Tu neděli jsem absolvovala svůj druhý den workshopu nenásilné komunikace a při cvičení, kdy jsem měla ve dvojici 5 minut mluvit o tom, jak se mám, jsem zjistila, že se kupodivu cítím dost neutrálně na to, jak jsem si miminko přála. Ani radost, ani strach, prostě trochu nic. 
Během dalších měsíců jsem zažila velké pracovní vypjetí a překonávání velké nesoustředěnosti a vlastních limitů. Do toho výčitky, že jsem netrpělivá a nemůžu synovi dát tu pozornost, na kterou byl doteď tak zvyklý. Onemocněla jsem a dostala strach, že miminko ohrožuju. Od nového roku jsem začala rušit vše, co jsem měla nasmlouvané, protože mě ze sna budila panika, že to nezvládnu. Moje tělo začalo velmi silně reagovat na všechny aktivity. Lidé v mém okolí, hlavně v naší komunitní svépomocné školce, nechápali a byli naštvaní. Já jsem byla nečitelná a sama se potřebovala zorientovat, co se to vlastně děje. Podle doporučených, vlastně docela triviálních rad, jsem se tedy začala ptát svého těla a ono dost jasně odpovídalo na to, co jsem si nechtěla

připouštět: skoro nic z toho, čemu jsem se věnovala, nepramenilo z mé radosti. Sevření žaludku se ozývalo pokaždé, když jsem se zeptala. Nešlo to jinak a já začala říkat "ne" podle tohoto pocitu. I když byly situace komplikované a moje pomoc by všem ulevila. Nebylo cesty zpátky, moje sebezapření by nikomu nepomohlo. Dovolit si tenhle restart bylo asi to nejnáročnější. A zároveň nejdůležitější. Šla jsem do ústraní, věnovala se jen drobným úkolům v naší školce, na které jsem se cítila. Komunitu to neohrozilo, všichni si časem zvykli na můj minimální vklad a tak šlo vše dál už hladčeji. Já jsem se začala ladit na miminko, rozmlouvala s ním o tom, co se děje a děkovala mu, protože jsem cítila, jak moc je tohle těžké období a to, že si ho dovoluji prožívat takové, jaké je, důležité. Začala jsem cítit pohyby, což bylo krásné. Moje děloha začala na růst děťátka reagovala častým stahováním.

Tak to bylo od asi 22tt v různých intervalech až do konce těhotenství. Moje PA mě uklidnila, že mám odpočívat a já si zvykla na to, že to tak prostě je. S PA jsem se začala potkávat asi v 16tt. Byla jsem šťastná, že si mě vzala do péče, protože v termín mého porodu byly asi 3 pražské PA v zahraničí na Konferenci o kojení. S přibýváním dalších jejích návštěv jsem zjišťovala, že mi něco v naší komunikaci nevyhovuje a neuměla jsem odhalit, co to je. Protože ale ona očividně nepočítala s variantou "potkáme se na zkoušku a uvidíme, jestli si sedneme", bála jsem se, že bych ji mohla odmítnutím ranit. Neposlechla jsem tedy svou intuici a nechala to být.

Byla jsem už ve víc než 30tt a stále jsem se nemohla naladit na porod. Moje máma nevěděla, že chci rodit doma a já jsem vůbec neměla chuť se s ní o tom bavit. Navíc jsem čím dál tím víc tušila, že čekám dceru, asi protože celé těhotenství bylo pro mě jednou lekcí za druhou. Přišel Světový týden respektu k porodu a to bylo pohlazení pro mou duši. Jen co jsem si zula boty před vchodem do Dělohy, rozplakala jsem se a v děloze si ještě chvíli poplakala. Bylo to krásný, mít to svoje místo a vědět, že jsem tu správně. Když jsem si to užila, zavolala jsem svojí mámě. Řekla jí o svém rozhodnutí rodit doma. A zeptala se jí na to, jaký že byl ten můj porod, protože jsem si pamatovala jen to, že byl nejdelší a nejnáročnější. A ona mi řekla, že byl taky nejkrásnější. Že mě jedinou, jsem třetí a poslední dítě, jí dali po porodu hned na tělo. A že jsem s ní byla v porodnici v pokoji. Hezky jsme si popovídaly a já věděla, že už mi do ladění se na porod zbývá málo. Dál jsem chodila na přednášky, syn si užíval v perfektním dětském koutku. U Lucie Suché Groverové jsem slyšela o tom, že si člověk může vytvořit své neprožité přechodové rituály sám.

A taky jsem zjistila, že existují dva kurzy Hypnoporodu u nás a že lektorka Míša Klementová mi na rozdíl od jiné lektorky od JZ, která měla jediná čas v můj termín, velmi vyhovuje. Míša si mě přibrala i nad rámec kapacity a za to jsem jí strašně vděčná, protože relaxace a dýchání, které jsem začala od té doby "trénovat", mě (kromě té náročné psychické přípravy celého těhotenství) nejvíc pomohly k super porodu. Přišel i čas na rituál a já jednoho krásného odpoledne poděkovala svým rodičům za to, co mi dali, a odevzdala to, co si nechci dál nést.

S PA jsem si popovídala o tom, že potřebuji co nejmíň vnímat její přítomnost u porodu a setkala jsem se bohužel spíš s obrannou než empatickou reakcí. Tu jsem sice pochopila, ale od té doby jsem začala uvažovat o tom, že pokud půjde vše dobře a budu se cítit bezpečně, budu její zavolání oddalovat a klidně porodím i bez ní. Blížil se čas porodu, já se cítila bezpečně jen doma nebo v blízkosti svého muže. Ten zakládal svoje studio a hrubě nestíhal. Téměř s námi nebyl.

Bylo to 21. června, kromě už obvyklého cvičení dělohy mě začalo tlačit v podbřišku jako při menstruaci, a táhnout v tříslech. Nic velkého, ale bylo to jiné a já chytila paniku, že nevíme, kolik nám zbývá posledních dnů jen ve třech a že si muže potřebujeme já i syn užít. Měl před sebou 2 dny práce a pak slíbené volno a já mu volala, že už mě to nebaví, že už to může být každým dnem a ať si udělá volno už zítra a vymění ho za to slíbené. Domluvili jsme se tedy, že se pojedeme vykoupat. A domluvila jsem ještě na ráno v 9 poradnu s PA. Spala u nás zrovna tchyně, tak jsme ještě honem stěhovaly polici do synova hracího koutku. V noci jsem si nemohla lehnout ani na pravý bok, který jediný mi poslední měsíce vyhovoval. Na obou bocích mě strašně táhlo v tříslech. Šla jsem se tedy protáhnout s horní polovinou těla dolu, jak mi poradila PA, aby se děťátko v děloze trochu usadilo. Pak se mi podařilo usnout. V noci jsem ještě vnímala, že muž dorazil domů. Docela pozdě. 

Nad ránem jsem otevřela oči, raz, dva a lup, pomalu ze mě začala vytékat voda. Aha. Takže asi žádný koupání nebude. Bylo 4:15. První pocity byly "týjo, tak to jsem zvědavá". Rozjede se porod? Za jak dlouho? PA má stejně dorazit a ta mě bude chtít hnát po 12h do porodnice. Takže moje představa o porodu bez PA nevyjde? Ani strach, ani zklamání, jen pomalé odevzdání a velká zvědavost, jak to tedy bude. Šla jsem do vedlejšího pokoje vzbudit manžela, který spal asi 2h. a večer si ještě stihl dát pivo. Hm, zvládne to v tomhle stavu? Byl docela vykulený, několikrát jsem zopakovala, co se děje a ať už mi jde pomoct převléct postel. Lehli jsme si, že ještě budeme spát.

Přišla vlna. Dobrý, tak asi fakt rodím. Užívala jsem si vlnové dýchání, které jsem hodně trénovala při těch věčných poslíčcích. Odpočinek, další vlna. Aha, docela intenzivní. A další. Zajímavý, ten interval nemohl být delší než 5 minut. Hned takhle zkraje? Píšu PA, že mi praskla voda a že kdyby změna, dám vědět, jinak platí poradna v 9. Další vlna. To je docela síla. Tohle jsem opravdu zvládala těch několik hodin svého prvního porodu? Uf.

Začalo se mi chtít na velkou. Šla jsem na záchod. Dalších několik vln docela rychle za sebou. Ale nešlo to. Vrátila jsem se tedy do postele, přitulila se k manželovi a hle: už to jde. Řekla jsem jen něco jako "promiň" a v duchu se smála, že jsem ještě před týdnem říkala kamarádce, že na manželovo uklízení mé stolice nejsem připravená. A ono to jde i bez přípravy. Zároveň mi ale došlo, že jsem byla celou dobu úplně uvolněná. Že to tělo vytlačilo samo. No počkat.

Konec vlny, zvedla jsem se, běžela na záchod a než jsem se posadila, další vlna. Cože? Ještě jsem se vyprázdnila a chtěla se utřít, ale už jsem to vůbec nezvládala. Další vlna a tělo se mi chvělo. Na konci vlny jsem honem vyběhla ze záchodu, vychrlila na muže, ať vzbudí tchyni a pošle ji pryč, že už asi rodím a běžela do koupelny.

Další vlna. Vlezla jsem si do sprchy. Další vlna. Muž za chvíli přiběhl za mnou. "Podej mi ty schůdky!" řvu na něj. Klekla jsem si do sprchy a opřela se o schůdky stojící před sprchou. Další vlna. "Umyj mi zadek!" Další vlna. Prodýchávám, snažím se být uvolněná, vydechovat nosem, vychází ze mě přerývané mručení, úplně to se mnou hází.

Najednou "hup" cítím, jak mi porodním kanálem prošla hlavička. Krása! Při prvním porodu jsem přes neustálou masáž hráze od PA ani nerozeznala, co je miminko a co její ruka. "Já cítím hlavičku!", křičím užasle a sahám si dolu. Opravdu. Má vlásky. Jako prvorozený syn. Manžel je úplně mimo, sahá si taky. "To hrozně pálí!", stěžuju si. Ještě na něj řvu něco o nasměrování sprchy na záda a ne na roztáhnutou kůži hráze.

Další vlna, přidržuji si hlavičku, cože ona jde ven! Honem druhou ruku, a šup! Vyklouzlo i tělíčko. Přibržďuji miminko, poslední centimetry ... dopadá do sprchového kouta. Honem ho s mužem chytáme. Ten současně upustí sprchu a proud vody nejspíš zasáhne na chvilku miminko do obličeje. To pláče jako tur. Honem ho beru do náruče.

Podíváme se na sebe s manželem úplně neskutečně vyjeveným pohledem a oba se strašně rozesmějeme a smějeme se v kuse několik minut.

Miminko je úplně v pořádku, jen chudák pořád pláče. Moc se nedivím. Taková rychlost a k tomu zásah sprchou. Pak se podíváme a opravdu, je to holčička. Máme radost.

Muž mi pomáhá ze sprchy ven, balíme se do osušek a přemisťujeme do ložnice, kde stojí tchyně se slzami v očích. Nestihla ani odejít. V posteli leží napříč rozvalený syn a spí, ještě asi další 2 hodiny. Muž volá PA. Dcera se narodila v 5:58.PA přijíždí po 7:00 ...

Syn se probudil, uviděl PA, kterou si v průběhu návštěv moc oblíbil, jak se nade mnou sklání v posteli, pozdravil ji a vydal se nahatý do obýváku, že si po ránu pustí pohádky. Když jsme mu řekli, že máme miminko, otočil se a rozzářil svoje ještě trochu slepený oči. Pak jsme se mazlili a užívali si nového člena rodiny. Syn pak odešel se švagrem na koupaliště a ještě si vydobil, že u něj přespí. Před odchodem ještě stihl suverénně rozhodnout, že dcera se bude jmenovat Josefína. Aha, to je hezký. No a k tomu se hodí i ta moje Amina, na kterou můj manžel moc neslyšel. A když jsme nato vymysleli, že se jí může říkat Fína Mína, o jméně bylo rozhodnuto. Josefína Amina.

Pak už následovalo šestinedělí, zamilovanost i rozčarování ze zapomenutých tělesných změn, zavinování dělohy a nalévání prsou. Čtvrtý den jsem to trochu přehnala s pohybem a vystresovala mě realita mužova návratu do práce. Vyskočila mi horečka. Půl hodina zimnice a podpory objetí mého muže a pak hodina vnitřního boje v horečce: Co jsem udělala špatně? Do toho v hlavě hlas mé PA, že to moc řeším. Tohle už nechci!

Napsala jsem PA, že mám horečku, ale potřebuji si tím projít sama s mužem. Temná chvilka, kterou jsem si dovolila prožít. Spánek...večer klid a horečka pryč. S PA jsem se pak rozloučila už jen po telefonu. Bylo jí to nepříjemné, opět se bránila a mě mrzelo, že to nedokáže spolknout. Jsem přece šestinedělka. Rozloučily jsme se a mě se konečně ulevilo úplně.

A pak už následovalo krásné šestinedělí, kdy jsem si neskutečně užívala každý okamžik s miminkem, dovolovala si odpočívat a nechat čas běžet. A tady asi končí můj porodní příběh. Není to příběh o nalezení klidu, i když bych si to přála. Je v něm hodně nejistoty a nepříjemných emocí. A je to v pořádku.

Je to příběh o nacházení důvěry, vlastní zranitelnosti a lásky k ní. A k sobě. Říká se, že žena rodí tak, jak žije. Mně věci trvají docela dlouho a jsem dost váhavá. Můj porod byl ztělesněním rychlosti, sebejistoty a schopnosti říct jasně, co chci. To mi dodává sílu a vědomí potenciálu, který máme: vzít život do svých rukou. Dcera mi pomohla to zařídit tak, jak jsme potřebovaly. Jen v přítomnosti nejbližších. Josefína. A Amina - Důvěra.

Děkuju! Dceři za důvěru, manželovi a synovi za jejich lásku, své rodině za pochopení, své PA za péči, svým přátelům z Mamatata za trpělivost a podporu ...a život jde dál :)

  • White Facebook Icon
  • White YouTube Icon

Michaela Klementová

Vedoucí certifikovaných lektorek pod HypnoBirthing® Institute ve východní Evropě

Zakladatelka Institutu HypnoPorodu pro ČR a SR

© HypnoPorod & HypnoBirthing Czech. Všechna práva vyhrazena.