Toníček

Když jsem zjistila, že čekáme druhé miminko, měla jsem jasno v tom, že přípravu na porod nechci podcenit. Že je to čas, který se opravdu vyplatí, i když nikdy dopředu nevíme, co porod přinese a je v něm mnoho věcí, které ovlivnit nedokážeme. Přes Vánoce jsem proto přečetla knihu Hypnoporod a koncem ledna už jsem se účastnila první lekce kurzu. Tenkrát bohužel bez manžela, protože dceři bylo teprve rok a půl a nebyla zvyklá na to, aby ji večer uspával někdo jiný než my. Od února jsem pak začala cvičit brániční dýchání a duhovou relaxaci, kterou jsem zpočátku zvládala 5 - 6x týdně. Přišlo mi skvělé, že jsem se díky tomu “musela” soustředit na miminko konkrétně a věnovat mu čas a pozornost. Což je u druhého dítěte vždycky těžší. 

V květnu jsme měli s manželem absolvovat celý kurz, který se ale nakonec konal online. Což bylo v něčem jednodušší, seděli jsme čtyři pátky po sobě celé odpoledne u počítače a spolu se učili. Přiznám se, že zpočátku to pro nás bylo hodně opakovací a moc nového jsme se nedozvěděli, ale jak lekce pokračovaly, už to bylo lepší.

Poslední lekce byla naživo, a to v Pardubicích, což jsme využili a dali dceru poprvé spát k babičce. Zvládla to dobře (teda obě dvě) a my jsme z lekce odjížděli také s dobrým pocitem. Naučili jsme se další relaxace (a dostali další domácí úkoly), získali nové informace, probrali svoje otázky a už jsme neměli pocit, že je to pro nás jen opakováním.

Doma jsem pokračovala se cvičením a těšila se na blížící se příchod miminka. Sepsala si porodní plán a zkonzultovala ho s lektorkou hypnoporodu Míšou. Pár týdnů před porodem jsem začala ještě s masáží hráze a asi pětkrát jsem cvičila i s aniballem. Hledala jsem ideální polohu pro porod a nakonec jsem se těšila na porodní stoličku. Což jsem si také vizualizovala v relaxaci Generálka k porodu.

Miminko jsme chtěli přivést na svět v Příbrami, a tak v červenci začaly nekonečné cesty z Prahy na kontroly do porodnice. Jenže miminku se nechtělo stejně jako před dvěma lety tomu prvnímu. Pila jsem opět maliníkový čaj a verbenový nápoj a snažila se mimi všemožně přesvědčit, že už se čas porodu pomalu blíží. V porodnici byly skvělé paní doktorky, které řekly, že u nás není důvod vyvolávat porod dříve než ve 41+6, což byla pro mě obrovská úleva. Ale stále se nic nedělo.

Na jedné kontrole mi paní doktorka nabídla Hamiltonův hmat v den 41+4, který by se případně dal zopakovat 41+5. Že je to už umělý zásah do porodu, ale jeho cílem je vyplavit přirozené prostaglandiny, zatímco u vyvolávací tabletky jsou do těla rovnou vpraveny umělé. My sami jsme vyloučili možnost nechat pokračovat těhotenství přes 42+0 na vlastní riziko a po konzultacích se známou dulou a s lektorkou hypnoporodu jsme se rozhodli Hamiltona zkusit. S tím, že jsem stále doufala, že miminko přijde dříve samo.

V den 41+4 ráno jsem se opět vzbudila zklamaná, že se v noci porod nerozběhl. Už několik dní jsem poslouchala Relaxaci k termínu porodu a vysvětlovala miminku, že jsme připraveni. Ale čas neúprosně běžel. Myslím, že si ten stres s potermínovým těhotenstvím dokáže představit málokdo, kdo ho neprožil. A já přitom strašně toužila po přirozeném porodu.

Ten den jsme tedy vyrazili do Příbrami a poté, co paní doktorka provedla Hamiltonův hmat (nebyl nijak příjemný, ale nebolelo to), jsme se nastěhovali ke známým, 10 minut od porodnice. Pokud by Hamilton zafungoval, měl se porod do večera rozeběhnout. Ale opět se nic nedělo. Odpoledne jsem se prospala a večer jsme s manželem a dcerou dvě hodiny chodili po lese. Zaznamenala jsem dvě slaboučké děložní vlnky, asi hodinu od sebe a stále nic. Jen jsem vnímala, že “se v břiše něco děje”.

V jednu v noci jsem se vzbudila a první vlna byla tady. Nebylo to silné, ale konečně se to dalo nazvat! Měla jsem velkou radost. Snažila jsem se spát a relaxovat, občas jsem sledovala čas a ve tři jsem probudila manžela. Chvíli jsme spolu byli vzhůru, ale pořád jsme nevěděli, jestli se porod rozběhne. Protože vlny byly velmi nepravidelné s rozestupem 6 - 25 minut a pořád jsem si nebyla jistá, jestli už neutichly úplně. Ve čtyři jsme zavolali babičce, aby si na sedmou ráno přijela pro dceru, což se stalo. Dcera se vzbudila asi v šest, slastně se vedle mě protáhla a usmívala se. Její tulení v noci a krásné ráno mě moc povzbudilo, měla jsem radost, že to snad konečně běží. Teď jen trpělivost.

Manžel šel s dcerkou ven, nasnídali se, pohráli si a pak se přišla rozloučit. Říkala jsem jí, že pojede k babi a že naše miminko už asi chce ven, takže já s tátou půjdeme k paní doktorce. Ale že tam budeme dlouho, takže bude u babičky i spinkat. Tvářila se, že tomu rozumí a k babičce se těšila, takže jsem byla klidná, že to zvládne.

Během dopoledne jsem střídavě poslouchala relaxační hudbu a nahrávky relaxací a musím říct, že to perfektně fungovalo. Dařilo se mi vlny krásně prodýchávat, vizualizovala jsem si otevírání a mezi vlnami jsem mnohokrát usnula. V deset hodin jsem se přesunula do vany, aby se porod už opravdu rozeběhl, ale bylo to pořád stejné. Občas vlny zintenzivnily a občas zeslabily, rozestupy byly velice různé a délka vln taky. Manžel ke mně chodil, povídali jsme si a všechno probíhalo dobře. Dokonce jsem se nasnídala a i v poledne si dala chleba a pár datlí. A hodně jsem pila (oproti prvnímu porodu, kdy jsem 24 hodin nic nejedla, mnohokrát zvracela a měla i průjem, byl toto pro mě naprostý zázrak). Volali jsme také lektorce Míše, která nás ubezpečila, že máme mít jen trpělivost, že to zní všechno dobře.

Kolem půl jedné jsme oba už zase v posteli usnuli a najednou jsem se vzbudila hodně silnou vlnou, při které jsem už nedokázala ležet na boku jako dosud. Úplně mě to zvedlo do sedu. Oba jsme se vzbudili a sledovali, jak jsou vlny konečně intenzivnější a také delší (to už byly přibližně minutu a půl dlouhé). Pravidelné to ještě hned nebylo, ale už jsem si byla jistá, že to je ono a ne “jen” poslíčky, které mohou trvat i několik dní.

Prodýchávala jsem, co to šlo, manžel všechno sbalil a pomáhal mi, když mě během vln držel. A pak najednou jsem věděla, že musíme jet. Počkali jsme ještě tři vlny, jestli se jejich intenzita a délka nezmění a vyrazili jsme.

Najednou to bylo všechno hodně rychlé. Než jsme sešli jedno patro k autu, proběhly tři vlny, manžel mě obul a vyjeli jsme do porodnice. Během cesty opět proběhlo několik velmi intenzivních vln, už jsem nezvládala dýchat jen nosem a během výdechu jsem mručela. Ale myslím, že mi to pomohlo. Stále jsem se snažila vést sílu dechu dolů a když jsem během vlny překonala ten nejvyšší vrchol, už jsem se zase soustředila na otevírání. Po celou dobu jsem už měla zavřené oči a soustředila se jen na porod. Manžel mi strašně pomáhal, vždycky mě chytil a během vlny držel, to jsem moc potřebovala. Během cesty autem jsme kvůli tomu museli několikrát zastavit (včetně zastávky na blikačky na křižovatce...). Byla jsem vždy nakloněna dopředu a pomáhalo mi mít o něco opřené čelo.

Za deset minut jsme byli u porodnice a já měla pocit, že sál je nekonečně daleko (proč je až ve třetím patře???). Vlny přicházely jedna za druhou a občas přecházely rovnou jedna do druhé. Měla jsem děložní vlny každých pár metrů, pokaždé jsem se pověsila manželovi na krk s trochu pokrčenýma nohama, mručela, prodýchávala a nesoustředila se na nic jiného. Od parkoviště hned před porodnicí nahoru na sál to trvalo sedm vln, jak jsme zpětně spočítali. Cestou nám pomohlo několik ochotných lidí, podrželi dveře, přivolali výtah apod. Při prvním porodu jsem cestou ve výtahu zvracela, teď jsem dýchala vlny a kvůli tomu opět nemohla hned vystoupit. Ale nakonec jsme k sálu dorazili.

Uvítala nás hned ochotná paní doktorka a porodní asistentky. Manžel mě doslova vytlačil na křeslo k vyšetření a paní doktorka zhodnotila otevření na 3-4 cm. Říkala jsem si, že to snad není možné, cítila jsem se už mnohem dál. Nicméně jsme se přesunuli na sál, manžel rozdal papíry s našimi porodními přáními, rovnou poprosil o sál s vanou (která nám byla, jak se brzy ukázalo, jen takříkajíc na ozdobu). Všechno mi pomohl krásně vykomunikovat - paní doktorka nařídila monitor a to byla věc, které jsem se hodně bála. Věděla jsem, že ležet při něm už určitě nedokážu. Manžel to pochopil a poprosil, jestli monitor nemůžeme zkusit natočit vsedě na míči. Měli jsme velmi mladou porodní asistentku, která řekla, že neví, jestli to půjde natočit vsedě, ale domluvili se s manželem, že zkusíme deset minut a pak se uvidí. Seděla jsem na míči a čelo si potřebovala o něco opřít. Manžel zvýšil postel, jak to nejvíc šlo, a pak ještě vysunul podložky pod nohy, protože samotná postel tak vysoko dát nešla. Opřela jsem se tedy o podložku pod nohy.

Při vlnách to probíhalo pořád stejně, chtěla jsem držet manžela, bylo to strašně intenzivní. Nevím, jakým zázrakem se u toho stihnul převléct do nemocničního oblečení.

Po pěti minutách přišla mladá PA a říkala, že monitor není moc dobrý. Lekla jsem se, že miminko není v pořádku, ale myslela to tak, že to vsedě moc dobře nesnímá. Já jsem stejně už nemohla mluvit, ani jsem neměla otevřené oči, ale vnímala jsem myslím všechno. Začala jsem se modlit, ať se monitor povede, protože leh bych v tu chvíli prostě nezvládla. Za dalších pět minut přišla PA opět a říkala, že už se to chytlo, takže hurá! Ještě deset minut na míči… Během nich se manželovi podařilo stáhnout mi šaty a navléct mě do košile, co jsem měla připravenou na sál.

Když potom přišla PA odpojit monitor, říkala, že by byl vhodný čas na klystýr (který jsme napsali v porodním přání, že klidně chceme), tak že to začne chystat, pak mi ho dá a po čtyřiceti minutách bude potřeba ještě další monitor. V tu chvíli, kdy mluvila, přišla další silná vlna, při které jsem najednou musela tlačit. Říkala jsem si, že to ještě nemůže být otevřené, když před půl hodinou to byly tři centimetry, ale nutkání na tlačení jsem nemohla nepodlehnout. Do toho jsem myslela, že jsem se počůrala, ale jak se později ukázalo, byl to proud plodové vody, co mi polilo nohy sedící na míči. Chtěla jsem manželovi říct, že tlačím, ale nemohla jsem vůbec promluvit. A do toho PA chystala klystýr… Dobře absurdní situace. Změnila jsem porodní dýchání na silné vydechování ven z pochvy, ale přesně jak nám říkali na kurzu, nikdo si toho nevšiml. Další vlna přišla hned po téhle a mně se nějak podařilo vykřiknout: “Musím tlačit!” PA byla zděšená, že to ale nesmím sedět na míči, že se musím dostat nahoru na porodní křeslo. Postupně se manželovi podařilo zvednout mi tam jednu nohu, PA mě vyšetřila (omluvila se mi, že to zastudí, a mně to přišlo v tu chvíli hrozně mimo, nějaké zastudění jsem v tak intenzivní chvíli vůbec neřešila!) a volala, že tam je hlavička a ať manžel zmáčkne tlačítko, kterým přivolá paní doktorku. Do toho ještě oba posouvali porodní křeslo níž, jak jsme ho předtím zvyšovali. Nějakým zajímavým hmatem mě pak manžel vytlačil nahoru na čtyři. Mladá PA říkala, že na čtyřech porod ještě nezažila, že to neumí, ale naštěstí paní doktorka a druhá PA přiběhly hned. “Paní chce rodit na čtyřech?” ptala se doktorka. “No asi jo,” odpověděl manžel, který zjevně pochopil, že přesun do jiné polohy pro mě nepřipadá v úvahu. V tu chvíli byla menší pauza mezi vlnami, a tak mi všichni pomohli zvednout ruce a chytit se madla nad opěradlem křesla, byla jsem tedy ve vysokém kleku. Paní doktorka mi ještě zkrátila křeslo pod nohama, aby ke mně mohla blíž, a manžel mi vyzul boty, což jsme dosud od příjezdu nestihli (hned litoval, protože jsem prý měla dost špinavá chodidla). Přišla další silná vlna, při výdechu jsem vydala jakýsi silný výkřik, na svět vykoukla hlavička a hned za ní i ramínka a celé tělíčko miminka!

Bylo to neuvěřitelné, strašně intenzivní a rychlé. Pak následoval trochu krkolomný výkon, kdy po mně chtěli, abych si mezi nohama chytila dítě (po narození ho chytla paní doktorka, to bych nezvládla, ani kdybych se snažila), přitáhla si ho na břicho, ale netahala mu za pupeční šňůru, a u toho se přetočila na záda, abych si mohla na křeslo normálně sednout. Vůbec jsem nechápala, co po mně chtějí, ale nakonec se to povedlo. Manžel běžel do tašky pro ručníky, co jsme měli připravené na bonding a u toho mi nadšeně sděloval, že “je to kluk!”.

A pak už to bylo jednoduché, placenta vyšla skoro sama, paní doktorka mi ji ukázala a popsala. (Ptali se, jestli ji budeme chtít zabalit, bylo to jako v restauraci, když nedojíte jídlo…) Po dotepání pak přestřihli pupečník, ptali se nás, jestli už můžou, jestli je to za nás v pohodě. Paní doktorka mě prohlédla, řekla, že nejsem vůbec poraněná, jen někde nahoře mi praskla malá žilka, takže by tam jeden steh dala. Když mi to místo postříkala znecitlivujícím sprejem, ukázalo se ale, že tu žilku už nevidí, protože téct přestala…

Až později jsme se dozvěděli, že syn vážil 4100 g a obvod hlavy měl 36 cm. Já jsem ho porodila za poměrně krátkou dobu (po příjezdu do porodnice za 45 minut) a mým největším porodním poraněním byla boule na čele, jak jsem si ho pořád chtěla opírat…

Když to celé shrnu, jsem strašně vděčná za to, jak to všechno proběhlo. Časově bych řekla, že to byly poslíčky 12 hodin, první doba porodní 2,5 hodiny a druhá doba čtvrt hodiny. Synek se přisál hned na sále úplně bez problémů, i s obtočenou pupeční šňůrou kolem krku byl od začátku v pořádku, zdravý a dobře se adaptoval. Neplakal a krásně koukal.

Píšu tento text, když je mu 12 dní, a je to naše velké zlatíčko. Vůbec nepláče, je strašně spokojený, krásně přibírá, bez problémů se kojí a výborně spí. Považujeme to za neuvěřitelný zázrak, zvlášť potom, co jsme si prožili s naší milovanou, ale nespavou dcerou před dvěma lety. Věřím, že průběh porodu ovlivní nejen maminku, ale i tatínka a hlavně samotné miminko. Jsem moc šťastná, že tento porod proběhl tak krásně.

Kurz hypnoporodu bych všem doporučila, pomohl mi zejména v uvolnění a odpočívání, takže jsem do porodnice nepřijela vyčerpaná jako u prvního porodu. Také jsem se naučila efektivně a správně dýchat, byla jsem si jistější, že to dělám správně. Vyjasnila jsem si naše porodní přání a během samotného porodu i před ním jsem měla oporu v podobě lektorky Míši.

Bez dobré porodnice by to bylo také náročné, takže jsem moc ráda, že jsme mohli opět rodit v Příbrami. A vůbec si neumím představit, že bych byla na všechno sama, takže za veškerou pomoc manžela jsem nesmírně vděčná.

To všechno pod dohledem Panny Marie Svatohorské, takže dodám už jen: “Bohu díky za všechno!”

  • White Facebook Icon
  • White YouTube Icon

Michaela Klementová

Vedoucí certifikovaných lektorek pod HypnoBirthing® Institute ve východní Evropě

Zakladatelka Institutu HypnoPorodu pro ČR a SR

© HypnoPorod & HypnoBirthing Czech. Všechna práva vyhrazena.