mobil-logo
logo-hp-mk-c-r

Nejbližší termíny kurzů

Najít termín
profilovka
Michaela Klementová

Čenda

Mé těhotenství se blížilo ke konci. Bylo to moc krásné období plné lásky a vzrušujícího očekávání, proto jsem věděla, že se musím začít orientovat na miminko na světě namísto všeho, co se týkalo miminka v bříšku. Bylo na čase rozloučit se obdobím těhotenství a moc krásně se to povedlo během předporodního rituálu, kdy všechny poslední obavy […]

Mé těhotenství se blížilo ke konci. Bylo to moc krásné období plné lásky a vzrušujícího očekávání, proto jsem věděla, že se musím začít orientovat na miminko na světě namísto všeho, co se týkalo miminka v bříšku. Bylo na čase rozloučit se obdobím těhotenství a moc krásně se to povedlo během předporodního rituálu, kdy všechny poslední obavy šly ze mě ven a pryč a kdy jsem vědomě posílila přání k porodu.

Můj 6letý syn, milovník čísel, přišel jednoho dne s tím, že miminko se narodí 5. června – „jak to víš?“ podivila jsem se, „já jsem ti to říkala?!?“ Sama jsem soustředila myšlenky k tomuto datu. Bylo pondělí, 5. června a já jsem při ranním čůrání objevila pár kapek krve. Pocítila jsem vzrušení, že se něco děje a začala přizpůsobovat program dne. Usedla jsem k bibli Ingeborg Stadelmann o přirozeném porodu, abych se ujistila, že těch pár kapek znamená, že se připravuje děložní hrdlo a s pocitem klidu nešla do rizikové poradny, kde mě ten den čekali, jelikož jsem byla 4 dny po „termínu“. V průběhu dne občas odešlo pár kapek krve, jinak nic zvláštního… ideální čas na pečení narozeninového dortu. Přítel přišel z práce, syna jsem vyzvedla ze školky a když jsme se sešli všichni doma, vysázeli jsme do dortu svíčky Happy Birthday a syn do něj zapíchal burisony ve tvaru Stonehenge, jakože slavíme, že miminku brzo bude nula, protože teď mu je mínus. Byl to takovej zdravotní dort, samá špalda, mák, kokos, celozrnná mouka, místo cukru pampeliškovej sirup. Ale s domácí skořicovou zmrzlinou chutnal báječně! 🙂 Syna jsme odvedli na spaní k tatínkovi s pocitem, že „už by to mohlo být“ a sami šli spát už bez masáže hráze, s pokorou a radostným očekáváním, že v noci možná něco přijde.

Několik hodin jsem spala a vnímala, že děloha pracuje. Nevím, v jakých intervalech, ale začala se stahovat, na to si vzpomínám jen matně, že mě to rušilo ze spánku. Nějak podvědomě jsem se snažila spát, jak nejdéle to půjde, zůstat uvolněná a nechat vlny odcházet. Bylo asi půl třetí, když jsem se poprvé podívala na hodiny, začala sledovat intervaly a vědomě prodýchávat každou vlnu. Soustředila jsem se na pozorování toho, co dělá moje tělo, jaká poloha je mi příjemná, když vlna přijde, a mezi nimi jsem se snažila ještě spát, abych měla co nejvíc energie. Fascinovalo mě, že se děloha stáhne vždy po 10 minutách, že je tělo „přesné jak hodinky“. Když bylo jasné, že z toho spánku už nic nebude, zkoušela jsem si, jak jsou příjemné stahy na gauči, na židli, na záchodě, popocházela po bytě, odpočívala pod peřinou, porovnávala věci, vypisovala jsem si afirmace z bible od Marie Mongan a když bylo 6, usoudila jsem, že je na čase sdílet, že čas příchodu miminka na svět nastává.

Budík zazvonil v 6.20 jako každý den. Zašeptala jsem jen přítelovi do ucha: „myslím, že dnes nebudeš muset do práce.“ Rozzářily se mu oči „jak to?“ „Teda možná bys mohl na chvíli, kdybys chtěl, ale nevím, jestli to má cenu, dnes už se nám narodí miminko.“ Napsala jsem zprávu naší dule, aby věděla, že bude potřeba měnit i její plány dne. Bylo potřeba ji vyzvednout autem a přivézt k nám, určitě jsem nechtěla trávit hodinu v autě namísto pohodlí domova. Přítel mi natočil vanu, zapálil svíčky, zapnul mantry a vyrazil. Když byli s dulou zpět, usedli jsme k narozeninové snídani a dojedli skořicovou zmrzlinu s dortem. Některé stahy teď přicházeli po 13 - 15 minutách, některé po 3, některé silnější, některé slabší a kratší. Čekala jsem na správný okamžik, kdy vyrazit do porodnice. Telefonem jsme ověřili situaci v porodnici, zda je volný nadstandardní sál a v duchu jsem se soustředila, jako už několik dní, na správnou konstelaci nemocničního personálu. Zalili jsme maliník do termohrnku, dotiskli porodní přání a mohli jsme vyrazit.

Jelikož mě před pár dny při prohlídce porodních sálů vystrašili myšlenkou, že bych měla být podrobena výslechu a povinnému monitorování při příjmu sama, strategicky jsem se nechala vysadit před porodnicí, abych se vyhnula tomu „my si Vás tady vyšetříme, přítele zatím vyšleme, ať si jde přeparkovat“. Tak jsem si pár stahů příjemně prodýchala ve stínu stromů s dulou na lavičce a na příštích pár dní naposled užívala slunečného dne venku, abychom přišli všichni společně a už mě nikdo neopouštěl. Vlny přicházely po 3 – 5 minutách a já byla ráda, že cítím, že administrativu při příjmu zvládnu ještě ve stavu, kdy prožívám stahy klidně a mezi nimi jsem uvolněná tak, jako by se nic nedělo.

10.15 příjem. Přítel s dulou má čekat zatím na chodbě. Požádala jsem o monitoring v sedě, vyhověno. Když přicházela vlna, vždy jsem raději upozornila „teď moment, prosím“ nebo tak nějak, aby personál věděl, že na mě nemá mluvit, respektive nemá čekat odpověď. Neokortex šlape na plný obrátky, když si mám vybavit veškeré rodinné anamnézy. „Vy tady nemáte vyplněný jména pro miminko?!“ „A nebude to vadit, když to vymyslíme, až když se narodí?“ Nejsme první ani poslední, zdá se… Paní doktorka se pečlivě zabývá mým zdlouhavým dokumentem, až narazí na porodní přání, na které ještě nikdy nenarazila: „jak to myslíte, že dítě po porodu zachytí otec nebo matka?“ „No dobře, tak to dejte do závorky.“ Porodní asistentka pročítá téměř dvě strany našich porodních přání a když jsme na vyšetřovně samy, nenápadně se ke mně přikrčí a šeptá: „víte, ten blázen, kterej tady rodí děti v kleče a použil tu porodní stoličku, jsem já… určitě se můžeme na všem domluvit, uvidíme, jak to půjde.“ V tom momentě mi došlo, že lepší konstelaci jsem si přát nemohla – má nás na starost porodní asistentka, která se nebojí bájné porodní stoličky a je maximálně nakloněna přirozenému porodu. Teď je prý ideální čas na předporodní přípravu. Klystýr, pozn. překladatele. „Já bych Vám tam dala mandlový olej, skořici, hřebíček…to hezky prohřeje dělohu“ „A mohla bych si to ještě nechat projít hlavou? Já už jsem se trochu vyprázdnila doma…“ „Dobře, tak můžeme přejít na porodní sál.“

„Jak jste na tom s aromaterapií? Můžeme namazat bříško? Nechcete napustit vanu? Máte ráda hodně teplou vodu?“ „ehm, dobře, jasně, můžete, moc ráda…“ připadala jsem si jako v Intercontinentalu a nechala se hýčkat. Těšila jsem se na pohodu s Duhovou relaxací, mantry nám nějak nešly pustit. Vana byla tak horká, že jsem byla za chvíli uvařená, celá naolejovaná a chyběl mi kyslík. Hledala jsem polohu, která by mi byla příjemná. Během stahů jsem potřebovala klid, žádné otázky, žádné doteky. Veškeré nabídky na zpříjemnění procesu jsem komunikovala jednoslovně: „můžeš, stačí“ případně „teď už ne/to nedělej“ na víc nebyl čas. Byla jsem čím dál tím hlasitější. To mě znervózňovalo. Jsem přece klidnej, tichej člověk, že jo. A najednou tady dělám scény. 🙂 Taky mi připadalo, že dýchám nějak obráceně, že když mám nafukovat balonek a dělat miminku prostor v bříšku, že spíš vydechuju. Pokoušela jsem se to změnit, ale nakonec jsem usoudila, že prostě dělám, co můžu a dělám to, jak nejlépe umím. Tedy moje tělo rodí a ví, co dělá.  Místy jsem byla zoufalá, že „mi nějak nejde to dýchání,“ ale partner mě ujistil, že dýchám skvěle a to mi nějak stačilo. Měla jsem pocit, že by mi pomáhaly afirmační věty, ale při častých stazích jsem při jejich čtení stejně nic nevnímala. Při přicházející vlně je zastínilo orgastické sténání a když odcházela, pomáhalo mi vydávat uvolněné hrdelní kňouravé zvuky. Porodní asistentka občas přišla s ručním monitorem a většinou vhodně pomohla se změnou polohy. Klečela jsem na zemi opřená o balon, když jsem vzrušeně zvolala: „už to tlačí.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že poznám ten pocit, kdy začne to tlačení na kostrč. Vnitřně jsem se zaradovala, že porod postoupil do další fáze a že nastane změna.

S porodní asistentkou jsme při úvodním rozhovoru víceméně dospěly k tomu, že porodní křeslo nabízí různé možnosti. Líbilo se mi, že je možné na něm porodit i ve dřepu a přejít s miminkem rovnou do lehu, na rozdíl od přecházení přes místnost od porodní stoličky. Tak jsem se tedy z kleku na zemi přešla do dřepu na porodní křeslo. To je mimochodem geniální vynález, protože se všechny jeho části dají napolohovat všemi možnými směry, takže člověk se nějak nastaví a cokoli si může jakkoli podložit, neuvěřitelný. Po každém stahu jsem teď cítila, že miminko už tady každou chvílí bude s námi a to vědomí dodává úplně jinou energii. Nikdy jsem neběžela žádný závod, vlastně jsem toho ani moc nenaběhala v životě, kromě sprintů na veřejnou dopravu, ale ten pocit se asi dá přirovnat k takové euforii při doběhu do cíle těžkého závodu. Porodní asistentka mě pobídla, že si můžu teď snadno nahmatat, jak se tlačí ven plodové obaly. Cítila jsem takový nafouknutý balonek. Přišla i paní doktorka, rovnou i dětská sestra, která si stoupla opodál. Takže čtyři páry očí upřeně zíraly mezi moje nohy. Všichni plni napětí, očekávání, radosti, vzrušení s takovým výrazem ve tváři, jakože jde o neopakovatelný okamžik zázraku zrození. To mě rozesmálo. Proběhly asi dvě velké vlny, které jsem zhodnotila „teď už ale musí ven, určitě už teď půjde, že jo?“ Už jsem se v poloze nemohla udržet, nejradši bych si normálně sedla místo pouhého opírání o kostrč, odevzdaně jsem zavtipkovala, že už bych mu tak ale asi seděla na hlavičce. Prý, že tak jednou dvakrát zatlačit a bude to. Řekla jsem si „netlačit“ a bude to. Soustředila jsem se jen na myšlenku „dolů a ven“, nedokázala jsem vnímat svůj dech, těžko jsem ho mohla nějak směřovat, nezbylo než „myslet“ dolů a ven. Měla jsem pocit, že kůže kolem otvoru kudy se má miminko dostat ven je tak napnutá, že musí zákonitě prasknout. Nakonec prasknul asi jen plodový vak. Ani nevím, jestli jsem cítila, že jde ven hlavička nebo jestli mě informovali, jen jsem věděla, že chci, aby miminko už vyšlo na svět celé. Tu myšlenku ze mě asi porodní asistentka nějak vyčetla, cítila jsem, že mu trochu pomáhá. Prý opravdu zlehka pomohla dotočit ramínka. Byla jsem vděčná, že to bylo jemné a najednou a že už byl s námi, náš chlapeček.

Vybrané reference

Zbavila jsem se strachu z porodu, vedela jsem,co me ceka a verim,ze i bolest pro me byla mirnejsi a porod byl rychly. Dokonce jsem si rikala i afirmace na dobry personal,coz se mi po pocatecnim soku i splnilo. Jeste jednou diky!
portret-vzor-5
maminka Michálka
Byl to neskutečně krásný pocit ;) Když to shrnu, hypno ten porod nebyl ;) ale myslím, že nebýt kurzu, relaxací a informací, vypadalo by to jinak ;) Komukoliv, kdo se mě na to ptá, hypnoporod doporučuji...
portret-vzor-5
Zuzka Prasková
maminka Adélky
Michaela Klementová - vedoucí certifikovaných lektorek pod HypnoBirthing® Institute ve východní Evropě
apartmentenvelopephone-handset